Japonsko je z naší kotliny nazíráno jako jedna z nejvyspělejších zemí světa, kde by lidé měli být velmi šťastní. Mají peníze, krásné byty, moderní technologie se tu objevují jako první na světě. Přesto se v Japonsku vlastní rukou zabíjí abnormálně vysoké množství lidí.

Japonec - sebevrah
Vášeň Japonců v páchání sebevražd je dobře statisticky podložená. V roce 2006 samo sebe zabilo na 32 115 občanů země vycházejícího slunce. To znamená 25 lidí z každého statisíce, 100 lidí denně a jedna sebevražda každou čtvrthodinu. Nejobvyklejší hodinou je pátá ranní pro muže a poledne pro ženy – poté, co jejich rodiny odejdou do práce.

Japonsko má zhruba polovinu obyvatel jako USA, ovšem počet sebevražd je prakticky identický. Kupříkladu ve Velké Británii s polovičním počtem lidí se jich každý rok zabije „jen“ 5 554, tři čtvrtiny z toho tvoří muži.

Japonsko mělo vždy vyšší sebevražednost než ostatní státy (nakonec, vzpomeňme tradici „kamikaze“ letců), ovšem byl to rok 1998, kdy počet těchto činů rapidně vzrostl – z 24 391 vyskočil na 32 863. To znamená pětatřicetiprocentní nárůst. Čísla už zůstala pravidelně nad třicetitisícovou hranicí.

Trendem jsou internetové sebevraždy
Experti udávají dva důvody sklonů k sebevražednému chování. Jedním je vysoká míra šikanování na školách, druhým je potom vytváření sebevražedných paktů na internetu, tzv. „netto shinju“.

První na internetu zorganizovaná sebevražda se prý odehrála v roce 2003, kdy policisté našli dodávku, ve které byli tři mrtví lidé. Zabili se pomocí přenosných kamínek na dřevo. Tento způsob se v následujících letech ukázal být oblíbeným.

Případy se stále opakují. Tři nebo čtyři lidé, obvykle od pozdně teenagerovského věku až po dvacetileté, jsou nalezeni mrtví v blízkosti vyhořelých kamínek.

Dalším důvodem, který je relevantní především pro starší ročníky, může být i extrémní pracovní vypětí, jež je v Japonsku naprosto běžné. Loajalita korporaci je jednou z nejoceňovanějších vlastností. Není divu, že čas od času někdo vyhoří.

To je ovšem v celkovém počtu sebevražd spíše menšina, odborníky trápí právě internetové spolky sebevražedníků, kteří nemají na první pohled jasný důvod vzít si život.

Že by mezi vlastnictvím hmotných statků a šťastným životem přeci jen nebyla přímá úměra? Nebo snad ano, ale v negativním směru?

Kinkakudži (japonsky: 金閣寺, Chrám zlatého pavilonu) je běžné označení pro Rokuondži (鹿苑寺, Chrám jelení zahrady) chrám v Kjótu, Japonsko. Budova byla původně postavena v roce 1397 a měla sloužit jako obydlí pro rezignovavšího šóguna Ašikaga Jošimicua. Jeho syn přeměnil budovu v buddhistický chrám patřící zenové sektě Rinzai. Chrám byl několikrát vypálen během války Ónin.

Nejznámější součástí chrámu je Zlatý pavilon (金閣, kinkaku) ležící v chrámových zahradách. Pavilon je dvoupatrová budova, jejíž přízemí je zbudováno v aristokratickém stylu šinden-zukuri, první patro ve stylu buke-zukuri a druhé patro je čistě zenová architektura. První a druhé patro je zcela pokryto tenkými plátky čistého zlata, což značně zvyšuje hodnotu stavby. Ve Zlatém pavilonu jsou také uchovávány části ostatků Buddhy. Na střeše pavilonu je zlatý fengchuang neboli „čínský fénix“ (鳳凰 hóó).

V roce 1950 byl chrám podpálen psychicky nemocným mnichem. Tato událost inspirovala v roce 1956 Jukio Mišimu k napsání knihy Zlatý pavilon. Současná stavba je dokonalou replikou z roku 1955.

Kinkakudži bylo v roce 1994, spolu s dalšími památkami v okolí Kjóta, zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO pod společným názvem Památky starobylého Kjóta.